Non so in qual modo, ma i miei scolarini erano venuti a sapere che quel giorno era il mio compleanno. Me li vidi arrivare alla scuola col vestito delle feste e con un regalino tra le mani.
Chi mi portava una penna elegante, chi un libriccino da messa, chi un astuccio da lavoro, chi un bel mazzo di fiori freschi. Io fui consolata e attristata da quella vista: consolata perchè qualunque segno di gratitudine o d'affetto che mi venisse da quei buoni figliuoli mi toccava il cuore e mi faceva parer leggiero ogni sacrifizio: attristata, poichè pensavo che i denari occorsi in quelle compre, potevano venir destinati a più nobile uso. A ogni modo, accolsi serenamente quelle care dimostrazioni d'amore.
Un bambino solo, il più povero, non mi offrì nulla: ma dal suo contegno imbarazzato e dal suo visetto malinconico argomentai quanto dovesse soffrire. Lo chiamai e quando l'ebbi vicino me lo strinsi ripetutamente fra le braccia, baciandolo. Incoraggiato da quelle carezze, il poverino mi pose tra le mani un involtino e fuggì vergognoso.
Sorpresa e incuriosita, lo aprii senza che nessuno potesse accorgersene. Vi erano.... indovinate!.. Tre pallottoline di zucchero!
Lo richiamai subito da me.
--Lo sapevi che mi piacesse lo zucchero? gli chiesi sorridendo.
--Me lo sono figurato! Mi piace tanto a me!
--E tu, ripresi commossa, l'hai certo chiesto alla mamma e....
--No signora! replicò prontamente, non ho chiesto nulla a nessuno; glie l'ho serbato proprio io, di mio....
--Ma pure....
--La nonna, quando mi dà il caffè e latte, mi mette sempre nella chicchera due o tre pallottoline di zucchero per indolcirlo. Io ho levato lo zucchero....
--E il caffè e latte?... chiesi con la gola serrata.
--L'ho preso amaro!
Mario, piccolo Mario, dove sei tu? Forse il fumo delle officine avrà annerito il tuo viso d'angelo, forse a quest'ora lavorerai i campi dove biondeggia la messe e si matura, al sole, la vite, forse ti accoglieranno le navi avventurose dove il lavoro è sì duro, la speranza sì fallace....
Ma chiunque tu sii, operaio, agricoltore o uomo di mare, il tuo posto è fra i nobili cuori, per quali l'amore è sacrifizio, l'abnegazione, dovere.
Mario, piccolo Mario, se tu per un momento potessi entrare nella mia stanzetta da studio, vedresti molte carte, molti libri, molti ninnoli; e vedresti anche, custoditi in una piccola campana di vetro, tre pezzetti di zucchero, un nome, una data! | Nevím, jakým způsobem, ale můj scolarini poznal, že ten den byla moje narozeniny. Viděl jsem, jak dorazí do školy s účastníky řízení a šaty s dárkem v ruce. Kdo jsem měl na sobě elegantní pero, jiní trochu knihu hmoty, případ od těch, kteří pracují, kteří krásnou kytici čerstvých květin. Já jsem byla klidná a smutný pohled: utěšoval protože každý znak vděčnosti a náklonnosti, že jsem přišel z těch dobrých dětí se dotkl mého srdce a mě mírné názor každý oběť: smutný, protože jsem si myslel, že peníze, které trvalo do těchto nákupů, může být přiděleno více vznešené použití. Mimochodem, jsem přijal klidně ty drahé demonstrace lásky. Jedináček, nejchudší, mi nenabídl nic, ale do rozpaků jeho chování a jeho smutný obličej, jak jsem argumentoval by trpět. Zavolal jsem mu a když jsem měl vedle mě ho objala opakovaně v náručí, políbil ho. Povzbuzen těmito laskání, chudák se mě zeptal balík v ruce a utekl ostudné. Překvapený a zvědavý, otevřela jsem ji a nikdo nemohl vidět. Tam bylo .... hádejte co! .. Tři koule cukru! Zavolal jsem ho zpátky hned ode mne. - Věděli jste, že mám rád cukr? zeptala jsem se s úsměvem. - Já si to myslel! Líbí se mi tak moc se mi! - A ty, pokračoval v pohybu, jistě jste požádal matku a .... - No madam! odpověděl rychle, nechtěl jsem se zeptat nikomu nic; budeme mít stále své ego, my .... - Ale stejně .... - Babička, když mi to dává kávu a mléko, mi vždycky dává Chicchera dvou nebo tří koulí cukru pro indolcirlo. Jsem zvedl cukru .... - A na kávu a mléko ... Zeptal jsem se jí sevřelo hrdlo. - L'ho vzal hořké! Mario, Mario Bros, kde jsi? Možná, že kouř zčernalé workshopy budou mít andělskou tváří, možná budete pracovat na tomto biondeggia oblastech, kde sklizeň je zralá a slunce, šroubu, možná uvítáte lodí dobrodružství, kde práce je tak těžké, klamné naděje tak .... Ale ať už jste kdokoli, dělník, zemědělec nebo muž na moře, vaše místo je jedním z nejušlechtilejších srdcí, jemuž láska je oběť, nesobeckost, povinnost. Mario, Mario Bros, pokud se na chvíli jsem se mohl dostat do mého pokoje studovat, měli byste vidět spoustu karet, mnoho knih, mnoho drobnůstky; a také byste vidět, držel v malé skleněným zvonem tři kostky cukru, jméno, datum! |