Ve své knize Společnost transparence (2012) jihokorejský filozof Byung Chul Han znovu vychází z panoptikální metafory Michela Foucaulta, a rozvíjí tak koncept digitálního panoptika. Poukazuje na naprostou viditelnost, která je nová a která umožňuje prostřednictvím elektronických médií vidět všechno počínaje soukromím každého člověka. To se týká sociálních sítí a Google aplikací – Google Earth, Maps, Glass a Street View – a YouTube.
Přetechnizovaná Jižní Korea je v surfování na internetu nejrychlejší na světě a ve společnosti transparence představuje nejodvážnější laboratoř, ze které se stala svým způsobem „Svatá země“ homo digitalis „objevujícího“ svět pomocí mobilního telefonu, který mu přirostl k ruce.
Panoptikální kontrola disciplinární společnosti fungovala na základě lineární perspektivy pohledu z ústřední věže. Vězni se neviděli navzájem – ani neviděli strážného – a byli by radši, kdyby zůstali nepozorováni, aby si tak zachovali určitou svobodu. Digitální panoptikum naopak ztrácí rysy perspektivismu: v kybernetickém matrixu všichni na ostatní vidí a nechávají se vidět. Jediný kontrolní bod, kterým disponoval analogický pohled, se vytrácí: teď se pozoruje ze všech úhlů. Kontrola ale probíhá dál – jiným způsobem – a mohla by být ještě účinnější. Všichni totiž dávají ostatním možnost, aby jim viděli do soukromí, a vytváří tak systém vzájemného dohledu. Tato naprostá viditelnost „degraduje transparentní společnost a nakonec ji změní ve společnost kontroly. Každý kontroluje každého,“ napsal filozof.
(…) Závěr eseje Společnost transparence nastiňuje, že svět se vyvíjí jako velké panoptikum, ve kterém to, co je uvnitř, a to, co je venku, neodděluje žádná zeď.