A theme of the age, at least in the developed world, is that people crave silence and can find none. The roar of traffic, the ceaseless beep of phones, digital announcements in buses and trains, TV sets blaring even in empty offices, are an endless battery and distraction. The human race is exhausting itself with noise and longs for its opposite—whether in the wilds, on the wide ocean or in some retreat dedicated to stillness and concentration. Alain Corbin, a history professor, writes from his refuge in the Sorbonne, and Erling Kagge, a Norwegian explorer, from his memories of the wastes of Antarctica, where both have tried to escape.
And yet, as Mr Corbin points out in "A History of Silence", there is probably no more noise than there used to be. Before pneumatic tyres, city streets were full of the deafening clang of metal-rimmed wheels and horseshoes on stone. Before voluntary isolation on mobile phones, buses and trains rang with conversation. Newspaper-sellers did not leave their wares in a mute pile, but advertised them at top volume, as did vendors of cherries, violets and fresh mackerel. The theatre and the opera were a chaos of huzzahs and barracking. Even in the countryside, peasants sang as they drudged. They don’t sing now.
What has changed is not so much the level of noise, which previous centuries also complained about, but the level of distraction, which occupies the space that silence might invade. There looms another paradox, because when it does invade—in the depths of a pine forest, in the naked desert, in a suddenly vacated room—it often proves unnerving rather than welcome. Dread creeps in; the ear instinctively fastens on anything, whether fire-hiss or bird call or susurrus of leaves, that will save it from this unknown emptiness. People want silence, but not that much. | Alespoň v rozvinutém světě tématem doby je, že lidé touží po tichu, ale nemohou jej najít. Hukot dopravy, ustavičné pípání telefonů, hlášení v autobusech a vlacích nebo televize řvoucí dokonce i v prázdných kancelářích, to vše na nás nekonečně útočí a rozptyluje nás. Lidstvo vyčerpává samo sebe hlukem a prahne po opaku – ať už v divoké přírodě, na širém oceánu nebo na nějakém pobytu zaměřeném na klid a soustředění. Profesor historie Alain Corbin píše ze svého útočiště na Sorbonně a norský dobrodruh Erling Kagge ze svých vzpomínek na pustiny Antarktidy, kam se oba pokusili uniknout. Přesto pan Corbin ve své knize Histoire du silence (Dějiny ticha) upozorňuje, že hluku pravděpodobně není více než v minulosti. Před pneumatikami byly ulice měst plné ohlušujícího řinčení okovaných kol a koňských podkov po kameni. Před dobrovolnou izolací u mobilních telefonů hučely v autobusech a vlacích rozhovory. Prodejci novin nenechávali své zboží tiše ležet, ale nabízeli jej z plných plic stejně jako prodejci třešní, fialek a čerstvých makrel. V divadlech a operách se ozývala změť pokřikování a provolávání bravo. Dokonce i na venkově si sedláci při své lopotě zpívali. Teď už si nezpívají. To, co se změnilo, není až tak úroveň hluku, na kterou si předešlá staletí také stěžovala, ale úroveň rozptylování, jež zabírá prostor, do něhož může vniknout ticho. V tom se skrývá další paradox, protože když už ticho zavládne – v hlubokém borovicovém lese, na pusté poušti, v náhle opuštěné místnosti –, připadá nám často znepokojivé spíše než vítané. Vkrádá se strach, ucho se instinktivně zaměřuje na cokoli, co jej spasí před neznámou prázdnotou, ať už je to hučení ohně, ptačí volání, nebo ševelení listů. Lidé touží po tichu, ale ne zas tolik. |