A theme of the age, at least in the developed world, is that people crave silence and can find none. The roar of traffic, the ceaseless beep of phones, digital announcements in buses and trains, TV sets blaring even in empty offices, are an endless battery and distraction. The human race is exhausting itself with noise and longs for its opposite—whether in the wilds, on the wide ocean or in some retreat dedicated to stillness and concentration. Alain Corbin, a history professor, writes from his refuge in the Sorbonne, and Erling Kagge, a Norwegian explorer, from his memories of the wastes of Antarctica, where both have tried to escape.
And yet, as Mr Corbin points out in "A History of Silence", there is probably no more noise than there used to be. Before pneumatic tyres, city streets were full of the deafening clang of metal-rimmed wheels and horseshoes on stone. Before voluntary isolation on mobile phones, buses and trains rang with conversation. Newspaper-sellers did not leave their wares in a mute pile, but advertised them at top volume, as did vendors of cherries, violets and fresh mackerel. The theatre and the opera were a chaos of huzzahs and barracking. Even in the countryside, peasants sang as they drudged. They don’t sing now.
What has changed is not so much the level of noise, which previous centuries also complained about, but the level of distraction, which occupies the space that silence might invade. There looms another paradox, because when it does invade—in the depths of a pine forest, in the naked desert, in a suddenly vacated room—it often proves unnerving rather than welcome. Dread creeps in; the ear instinctively fastens on anything, whether fire-hiss or bird call or susurrus of leaves, that will save it from this unknown emptiness. People want silence, but not that much. | Tématem století, které hýbe přinejmenším vyspělou části světa, je touha po tichu, kterého se však nikomu nedostává. Ruch dopravy, nekonečné pípání mobilů, digitální displeje v hromadné dopravě, televizory blikající i v liduprázdných kancelářích – jsme pod nepřetržitou palbou podnětů, které odvádějí naši pozornost. Lidstvo se vyčerpává hlukem, touží však nalézt pravý opak – ať už v divočině, na širém oceánu nebo v úniku do klidu a koncentrace. Profesor historie, Alain Corbin, nalezl své útočiště na Sorbonně, odkud píše a norský objevitel, Erling Kagge, čerpá z pamětí v arktické pustině, kam se uchýlil. A přeci, jak podotýká Corbin ve své knize Historie ticha, není dnes hluku o nic více, než tomu bývalo dříve. Před příchodem automobilových pneumatik se ulicemi měst nesl rachot řinčících kol povozů doprovázený klapotem koňských kopyt. Než jsme se podvolili izolaci na mobilních přístrojích, vlaky i autobusy byly plné hovorů. Kameloti o svém zboží dávali hlasitě najevo, stejně jako pouliční prodavači ovoce, květin či čerstvých ryb. V chaosu divadelních a operních sálů zněl pískot a hlasité „bravo!“. Dokonce i dřinu rolníků na poli doprovázel zpěv. Dnes už je zpívat neuslyšíme. To, co se však změnilo není ani tak míra hluku, na kterou si naříkali už v minulém století, ale množství podnětů, jež odvádí naši pozornost a zaplavují prostor, který by mohlo opanovat ticho. Paradoxní však je, že když už se ticho v prostoru rozprostře – v hloubi borovicového háje, ve vyprahlé poušti, v místnosti, jež se náhle vylidnila – je spíše obtěžující než vítané. Jeho tíha se vkrádá a ucho se instinktivně snaží ulpět třeba na práskání ohně v krbu, na zpěvu ptáků, či na šumění listí ve stromech – na čemkoli, co by jej zbavilo té zatěžkávající prázdnoty. Lidé po tichu touží, ale ne zas tak moc. |