ProZ.com translation contests »
17th Translation Contest: "The Sounds of Silence" » English to Czech » Entry #22913


Source text in English

Translation #22913

A theme of the age, at least in the developed world, is that people crave silence and can find none. The roar of traffic, the ceaseless beep of phones, digital announcements in buses and trains, TV sets blaring even in empty offices, are an endless battery and distraction. The human race is exhausting itself with noise and longs for its opposite—whether in the wilds, on the wide ocean or in some retreat dedicated to stillness and concentration. Alain Corbin, a history professor, writes from his refuge in the Sorbonne, and Erling Kagge, a Norwegian explorer, from his memories of the wastes of Antarctica, where both have tried to escape.

And yet, as Mr Corbin points out in "A History of Silence", there is probably no more noise than there used to be. Before pneumatic tyres, city streets were full of the deafening clang of metal-rimmed wheels and horseshoes on stone. Before voluntary isolation on mobile phones, buses and trains rang with conversation. Newspaper-sellers did not leave their wares in a mute pile, but advertised them at top volume, as did vendors of cherries, violets and fresh mackerel. The theatre and the opera were a chaos of huzzahs and barracking. Even in the countryside, peasants sang as they drudged. They don’t sing now.

What has changed is not so much the level of noise, which previous centuries also complained about, but the level of distraction, which occupies the space that silence might invade. There looms another paradox, because when it does invade—in the depths of a pine forest, in the naked desert, in a suddenly vacated room—it often proves unnerving rather than welcome. Dread creeps in; the ear instinctively fastens on anything, whether fire-hiss or bird call or susurrus of leaves, that will save it from this unknown emptiness. People want silence, but not that much.
Věčným tématem naší doby je hledání ticha a jeho nedostupnost – alespoň v rozvinutých zemích. Hluk dopravy, neustálé pípání mobilních telefonů, digitální hlášení v autobuse nebo ve vlaku a televize vyhrávající na celé kolo dokonce i v prázdných kancelářích jsou nevyčerpatelným zdrojem rušivých vlivů. Lidstvo je vyčerpáno hlukem a touží po jeho opaku, ať už se jej snaží najít v divočině, na širém moři, nebo v nějaké tajné skrýši zasvěcené klidu a soustředění. Alain Corbin je profesorem historie, který pracuje ze svého útočiště na Sorbonně, a Erling Kagge je norský průzkumník, který píše o svých vzpomínkách, ale oba mají společné pustiny Antarktidy, kam se před dnešním shonem snaží uniknout.

Profesor Corbin však ve své knize „A History of Silence“ (Historie ticha) poukazuje na to, že dnešní doba pravděpodobně není o nic hlučnější, než byly ty minulé. Před příchodem vzduchových pneumatik byly městské ulice plné ohlušujícího rachotu okovaných kol a koňských podkov na kamenné dlažbě. Dokud jsme se neuchýlili do dobrovolné izolace svých mobilních telefonů, autobusy a vlaky se rozléhala živá konverzace. Kolportéři nenechávali své zboží ležet v němém balíčku, ale inzerovali je z plných plic, a stejně to dělali také prodavači třešní, fialek a čerstvých makrel. Divadelní a operní sály ožívaly souhlasnými i hanlivými výkřiky publika. Dokonce i venkované na polích si při práci zpívali. Dnes už je všechno jinak.

Nezměnila se ani tak hladina hluku, na který si ostatně stěžovala i předchozí století, ale spíše množství rušivých faktorů, které vyplňují prostor, v němž by jinak mohlo zavládnout ticho. Na obzoru se jeví další paradox: když ticho opravdu zavládne – třeba v hloubi borového lesa, v pouštních pustinách, nebo v náhle liduprázdném pokoji – shledáme je často spíše rušivým nežli vítaným. Pomalu se vkrádá strach; naše ucho se instinktivně chytá každého podnětu, který je před neznámou prázdnotou zachrání, ať už se jedná o sykot plamenů, nebo o šelest listů. Lidé sice touží po tichu, ale nesmí ho být moc.


Discuss this entry