We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | Na směrovacím čísle SE26 v Londýně víme, co je elegance: Kelly Brooková a Jason Statham přece bydlívali v bytě nad zubařskou ordinací. Když ale podpatky Anušky Hempelové zaznějí na rozpraskaném betonu parkoviště před mým bytem, je těžké zapudit představy fotografií z Picture Postu zachycující královské návštěvy rodin vybombardovaných za druhé světové války. Její poslání v mém skrovném fláku předměstí má za cíl ale víc, než jen vyjádřit soustrast. Hempelová—žena, která přišla s ideou boutique hotelů dávno předtím, než začly být známé pod touto chráněnou značkou—mi přináší informace, po kterých se, soudě podle dvoustránek časopisů o interiérové architektuře a snaživých příspěvků na kutilských internetových fórech, zoufale pídí půlka majitelů nemovitostí na Západě: jak propůjčit běžnému bytu vzhled a ráz apartmá pětihvězdičkového hotelu, co stojí pětadvacet tisíc za noc. Jak tedy, v mém případě, Hempelizovat skromný příbytek vzniklý ze středního patra třípodlažního Viktoriánského půldomku. „Mohl byste to zvládnout,“ říká, zatímco se rozhlíží po kuchyni. „Kdekdo by to mohl dokázat. Není důvod, proč ne. Ale místnosti musejí mít spojitost, držet se společného námětu.“ Zádumčivě se dívá ven přes požární schodiště: „A musel byste samozřejmě koupit sousední dům.“ Určitě si dělá legraci, myslím si. Nebo ne? … Stojí však za to, pozastavit se nad zvláštností tohoto popudu. Hotelový pokoj je prostor zapomnění. Vadilo by nám, kdyby si zachoval jakoukoli stopu po předchozích hostech, zvláště proto, že mnozí z nás chodí do hotelu dělat věci, které bychom doma nedělali. Očekáváme, že hotelový pokoj bude uklizen tak pečlivě, jako by právě z postele odvezli mrtvolu. (Což v některých případech bude odpovídat skutečnosti.) Domácí interiér ztělesňuje opačný ideál: je archívem vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by měl být zapsán ve fotkách na krbové římse, v obrazech na zdi, v knihách na polici. Kdyby hotelové pokoje byly lidmi, vypadaly by jak uculující se pacienti po lobotomii, nebo zřetelní psychopati.
|