We're accustomed to glamour in London SE26: Kelly Brook and Jason Statham used to live above the dentist. But when Anouska Hempel's heels hit the cracked cement of the parking space outside my flat, it's hard not to think of those Picture Post photographs of royalty visiting bombed-out families during the second world war. Her mission in my modest tract of suburbia is, however, about more than offering sympathy. Hempel—the woman who invented the boutique hotel before it bore any such proprietary name—has come to give me information for which, judging by the spreads in interiors magazines and anxious postings on online DIY forums, half the property-owners in the Western world seem desperate: how to give an ordinary home the look and the vibe of a five-star, £750-a-night hotel suite. To Hempelise, in this case, a modest conversion flat formed from the middle slice of a three-storey Victorian semi.
"You could do it," she says, casting an eye around my kitchen. "Anyone could do it. Absolutely no reason why not. But there has to be continuity between the rooms. A single idea must be followed through." She looks out wistfully over the fire escape. "And you'd have to buy the house next door, of course." That's a joke. I think.
...
It's worth pausing, though, to consider the oddness of this impulse. The hotel room is an amnesiac space. We would be troubled if it bore any sign of a previous occupant, particularly as many of us go to hotels in order to do things we would not do at home. We expect a hotel room to be cleaned as thoroughly as if a corpse had just been hauled from the bed. (In some cases, this will actually have happened.) The domestic interior embodies the opposite idea: it is a repository of memories. The story of its inhabitants ought to be there in the photos on the mantelpiece, the pictures on the wall, the books on the shelves. If hotel rooms were people, they would be smiling lobotomy patients or plausible psychopaths. | V londýnské části SE26 jsme na půvab a osobní kouzlo zvyklí: nad zubařem bydlívali Kelly Brooková a Jason Statham. Když se ale na rozpraskaném betonu na parkovišti u mého bytu rozezní klapot podpatků Anoushky Hempelové, není těžké vybavit si ony fotografie členů královské rodiny z Picture Post, jak navštěvují rodiny vybombardované během druhé světové války. Její poslání v mé skromné části předměstí je však něčím víc, než nabídkou účasti a soucitu. Hempelová – žena, která vymyslela butikový hotel ještě předtím, než dostal jakékoli značkové jméno – mi přišla poskytnout informace, po nichž, jak se dá soudit dle dvoustran v časopisech o interiérech a dychtivých příspěvků na online kutilských fórech, baží snad polovina vlastníků nemovitostí v západním světě: jak dát běžnému domovu vzhled a náboj pětihvězdičkového hotelového apartmá, za nějž dáte 750 liber za noc. V tomto případě podle Hempelové přetvořit nevelký byt v prostřední části tříposchoďového viktoriánského půldomku. "Mohl byste to zvládnout," říká, a obhlíží si přitom mou kuchyni. "Kdokoli by to mohl zvládnout, neexistuje vůbec žádný důvod, proč ne. Musí být ale zachována kontinuita mezi místnostmi. Celý byt musí propojovat jednotná myšlenka." Posmutněle pohlédne směrem k požárnímu schodišti. "A samozřejmě byste musel koupit i vedlejší dům." Vtip, tedy aspoň myslím. ... Zde stojí za to se pozastavit a zamyslet se nad podivností tohoto nutkání. Hotelový pokoj je místo, které nemá paměť. Byli bychom znepokojení, pokud by neslo sebemenší známku po jeho předchozím osazenstvu, zvlášť proto, že mnoho z nás hotelové pokoje navštěvuje proto, abychom v nich dělali to, co doma ne. Očekáváme, že hotelový pokoj pak bude důkladně uklizen, jako kdyby z jeho postele právě odnesli mrtvolu. (Což se v některých případech určitě děje.) Interiér domova ztělesňuje myšlenku přesně opačnou: je jakýmsi archivem vzpomínek. Příběh jeho obyvatel by měly vyprávět fotografie na krbové římse, obrázky na stěnách, knihy v policích. Pokud by hotelové pokoje byly lidmi, byli by to od ucha k uchu se usmívající pacienti s lobotomií nebo přesvědčiví psychopati.
|